Jak jsem propadl kaprařině

  Je tomu již spousty let, co jsem poprvé nahodil proutek se splávkem a kuličkou těsta na potůčku ve své rodné vesnici. Bylo to někdy kolem roku 1985-1987, přesně si to už nepamatuji. Ale pamatuji se, že mě to zcela pohltilo, i když v rodině nikdo ryby nechytal. Nevím jak mě to napadlo, ale prostě jsem od malička miloval vodu a chytání ryb, i když mě k tomu nikdo nevedl. Na potoce, který se vlévá do návesní požární nádrže bylo tenkrát tisíce hrouzků, které jsem tam denně chytal. Později jsem se přesunul na požární nádrž a začal chytat menší kapry, líny,cejny... Nastala éra rybářského kroužku a rybářských táborů. Na rybářském táboře jsem ulovil svého prvního úhoře a navíc za bílého dne. V tu dobu se to u mě postupně lámalo a začal jsem se věnovat lovu kaprů a úhořů, občas jsem zašel na dravce. Doba byla taková, že se chytalo na kolínka a žížaly. Že existuje nějaké boilies jsem neměl ani páru.

  S nástupem na učňák se mi jak se říká splašily hormony a já se více než rybám věnoval pivu a holkám. Dal jsem si tři roky pauzu a poté se opět vrátil k rybařině. Pár let po učnáku jsem nastoupil do firmy, kde jsem se seznámil s kolegou, který chytal výhradně kapry a výhradně na řece. Na malé řece. Do té doby jsem měl zkušenosti hlavně s rybníkama a když jsem občas vyrazil na řeku, tak jsem odcházel bez záběru, jelikož ještě nebyla ta správná doba bivaků a delších výprav. Tenhle kolega mi vysvětlil, že bez pravidelného zakrmování na řece nikdy nemohu čekat úspěch. Při párhodinovém rybolovu je to prostě na řece o náhodě. Navíc jsem chytal jen na kolínka, nebo žížaly. Prozradil mi tenkrát ještě tajný recept na svojí vlastní nástrahu. Říkalo se tomu "knedlík" a bylo to vlastně takové jednoduché ošizené boilies. Základem byl kukuřičný šrot a zbytek byl na každém, co si kdo přidá. Řepka, solamyl, puding, konopné semínko, prostě cokoliv se považovalo za vhodné. Na spojení stačila voda (vejce jsem začal přidávat až o pár let později). Udělalo se těsto, uválel se knedlík a dalo se to vařit na cca 45 minut, podle velikosti.Po uvaření se knedlíky nechaly vychladnout a zamrazily se. S tímhle knedlíkem se pravidelně krmilo. Krmil jsem vždy mezi 5:30-6:30, buď před ranní směnou, nebo po noční směně. Den předem jsem si vyndal knedlík z mrazáku, nakrájel na kostičky a měl jsem ho na dvě krmení. Na tohle krmení si kapři tak rychle zvykali a jezdili se krmit pravidelně ve stejnou hodinu, že kolikrát jsem stačil nahodit jeden prut a záběr přišel okamžitě. Do té doby jsem chytal na stojákách kapry maximálně do 45 cm na kolínka. To co se dělo na řece široké sotva 15 metrů mi nešlo na mozek. První kapr, kterého jsem na knedlík chytil měl tuším 55cm a já nevěřil, že i na tak malé řece se dá nachytat. Několik dalších let jsem nechytal nikde jinde, než na téhle řece a na nic jiného, než na knedlík. Občas jsem večer zkoušel štěstí s úhořema, kterých bylo v řece taky dost. Rybáři,kteří stále chytali na kolínka, nebo maximálně na kukuřici nechápali, jak dokážem nachytat takové množství velkých kaprů. Vyzvídali, chodili nám na místa, ale neměli knedlík, tak prostě nechytali. Vzpomínám, jak jsme chodili krmit tajně. Občas jsme byli schovaní v křoví a házeli do vody kostičku po kostičce, protože o několik desítek metrů vedle seděl "masař". Doba byla prostě taková, od vody se odnášelo spousty kaprů. I my jsme odnášeli, nebojím se to přiznat, tak to prostě dřív bylo. Akorát,že většinu kaprů jsme pouštěli,kdežto ti "správní masaři" většinu odnesli. Na konci roku jsem měl v úlovkovém listě 10-12 kaprů a trhalo mi už tenkrát srdce, když se různí strejdové v důchodovém věku naparovali s povolenkou,kde bylo 200-300 kaprů.

  Postupem času se samozřejmě náš knedlík již nedal utajit a začali ho zkoušet i ti, co měli hlavní úkol naplnit mrazáky. Na knedlík začal chytat, kdo měl ruce nohy a ta krásná doba byla pryč. V tu dobu jsem se začal zajímat o boilies a o delší kaprařské výpravy. Velkou výhodou byl nástup internetu a éra Zelenky a dalších kaprařů, kteří chytali na boilies. Jejich videa jsem doslova hltal. Postupem času jsem vyměnil teleskopy za děličky, nakoupil bivak, lehátko hlásiče, swingery, prostě vše potřebné, bez čeho už jsem nedokázal žít :-) Kupoval jsem boilie různých značek a měl celkem úspěchy. Ale pořád jsem chytal na té stejné říčce. Měl jsem na boilies záběry od větších ryb. Největší ryby jsem chytil 7kg, 8kg a 9kg, což bylo na tu řeku slušné. Mezitím se kolega odstěhoval a zkoušel úspěchy na Sázavě. Jednou jsme si zavolali a dohodli výpravu na Labe. Měl jsem z toho celkem strach, ale po příjezdu na Labe to ze mě spadlo. Byla tam parta super lidí a já se tam přiučil jak rybařit na větších vodách. Naučil jsem se přizpůsobit tomu krmení, strategii a tak dále.Bylo to jiné, než naše malá řeka. Na té výpravě jsem sice kapra nechytl, ale byla to dobrá zkušenost. Za pár měsíců jsme se sešli opět na Labi a já tam zdolal svoji první desítku. Od té doby jsem se začal věnovat revírům s větší vodní plochou a obsádkou větších ryb. Na naši malou říčku ale občas vyrazím taky, i když svá nejlepší plodná léta už má dávno za sebou. Důchodci prostě masí pořád. A na tak malé řece to má katastrofické následky. V dnešní době už i krmítkáři chytají na pelety a boilies, takže přelstí více ryb...bohužel.

  Postupem času, po střídání různých značek boilies a testování jsme s novým kolegou Jirkou, který mezitím nastoupil k nám do práce, začali přemýšlet o výrobě svého boilies. Jirka v té době sice chytal metodu feeder, ale já věděl, že ho dostanu na svou stranu kaprařiny :-) To se mi povedlo a jsem rád, že jsme vybudovali postupem času firmu Suprabaits, která nás stála spoustu času, práce a testování, ale výsledek myslím stojí za to. Dnes naše boilies a doplňkový sortiment, co k tomu patří, můžem nabídnout i Vám a můžeme Vám pomáhat plnit si své kaprařské sny.

Za Suprabaits David "klitosaurus" Pešík